Jedu si to silnicí mezi Novým Borem a Libercem , čili silnicí č. 13 nebo E 442 a u Jablonného zelená cedule se směrovkou doleva na hraniční přechod Petrovice - Lückendorf a dále do Zittau. Po názvu Žitava ani památky. Když po zhruba 13 km dorazím do města Žitavy a objíždím jednosměrný městský okruh, směrovku k přechodu Lückendorf – Petrovice nikde na ukazatelích nenajdu. Zato na nás už zdálky zívá cedule s velkými písmeny REICHENBERG a v závorce písmeny menšími Liberec CR. Tak se mi poprvé stalo, že místo abych dorazil zpátky do skororodného Krompachu, vyjel jsem na našem území až někde v Chrastavě. Teprve příště jsme si povšiml, že z okruhu musím vyjet na náměstí Přemysla Otakara II, který Žitavu jako město založil a kolem nejstaršího kostela ve městě sv. Jakuba dojet k další ceduli Zittauer Gebirge a tak se dočkat kýženého směru. Proti názvu Reichenberg na německém území nemám a ani nemůžu mít jakoukoli výhradu. Tato původně malá osada na panství hradu Frýdlant opravdu vznikla pod tímto názvem a teprve někdy v 19. století si ho našinec počeštil, prý tímto etymologickým vývojem : Reichenberg – Ríchberk, Líberk, Liberec. Takže Němci se pouze drží zavedeného jména, které po staletí používali. Ne tak se chová česká strana. Jak se dobře ví na obou stranách hranice, Žitava jako osada vznikla při slovanském osídlení a ve 13. století byla již zmíněným Otakarem povýšena na město. Že je Žitava od žita snad nikdo nepochybuje. Toto české, potažmo slovanské jméno bylo také v celé historii používáno, najmě i proto, protože celá Horní Lužice patřila až do roku 1635 jako nedílná součást k českému království. Nechci být tedy hnidopich, ale česká strana by měla postupovat stejným způsobem jako saská nebo bavorská. Pokud má německé město léta užívaný český ekvivalent, měl by být uveden v Česku i na směrových ukazatelích tím způsobem jako mají Němci, pouze v opačném gardu. Tedy velké Žitava a v závorce menší Zittau. Bavoráci si s tím na E50 cestou na přechod ve Waidhausu/Rozvadově rozhodně hlavu nelámou. Někdy je tam jen Pilsen CR a snad jen na jednom místě jsem zaznamenal české Plzen.

Takže užívejme dále jména Žitava /Zittau/, Budyšín/Bautzen/, Zhořelec/Görlitz/, Kamenec/Kamenz/, Drážďany/Dresden/, Míšeň/Meissen, Mnichov/München/, Norimberk/Nürnberg/, Řezno/ Regensburg/, Trevír / Trier/ atd. Poslouchal jsem jednou jakési rádio a tam nějaký redaktor říkal, že se právě vrátil z Münchenu. Nevím, jestli byl takový hlupák nebo chtěl být originální, každopádně to rvalo uši a určitě nejen mně.

Takže pokoj všem, ale postupovat podle hesla „ já pán ty pán“ není vůbec na škodu.

A ještě jednu poznámku. Některým Čechům, z nějakého mně neznámého důvodu neleze do úst název Česko. Říkají například : „ u nás v Čechách, v Holomóci“. Což je samozřejmě naprostý nesmysl. Desetiletí se užíval název Česko ve slově Československo a nikomu to nevadilo. Němci pro Česko zavedli název Tschechien, občas někteří ať už z neznalosti nebo starého zvyku používají pejorativní název Tschechei, snad z dob Hitlera, což se dá přeložit něco jako Čechounsko. Někteří našinci to opět z neznalosti nebo vlastní hlouposti opakují. Pokud se setkám s takovým Němcem, který tento výraz použije, odpovím mu ve stylu : „ne, u nás v Česku“ /Tschechien/ s důrazem na Tschechien. Většinou to ihned pochopí a pejorativní výraz už nepoužije.

Kostel v Mařenicích mám rád. Zaprvé tam vedou každý týden mé kroky k bohoslužbě v sobotu odpoledne v 5 hodin , kde se setkávám se spolufarníky a páterem Horniakem nebo Marcelem Hrubým jako celebranty této mše. Před a po mši probereme v našem malém společenství vše, co se týká nás, našich rodin a našeho kostela, zkrátka všechno to, co bylo mezi sousedy v každé vesnici donedávna běžné. Po celotýdenním lopocení se sešli všichni v kostele a i když neměli nějakého souseda, či sousedku právě v lásce, museli se s ní před kostelem alespoň kývnutím hlavy pozdravit. A i když třeba právě farářovo kázání nejpozorněji neposlouchali, za tu hodinu, co mše svatá trvá, se zklidnili, ztišili a možná, že při zpovědi i vyřešili nějaký problém, který je tížil. Ty doby jsou pro většinu lidí, alespoň v Severních Čechách , bohužel pryč. Překotná doba, horlivé komunistické odnáboženšťování, udělali bohužel své. Na druhé straně jsem ale rád, že se v kostele scházíme právě ti, kteří sem chodí z přesvědčení a nikoli z nějakého hmotného prospěchu. Nedovedu si představit, že by se v první lavici přetlačovali pan starosta s prvním rádním o místa nebo se ženy hodnostářů navzájem trumfovali v okázalých róbách. Na našich sobotně odpoledních setkáních panuje pohoda a snad to můžu tak nazvat i křesťanská sounáležitost.

Zadruhé mám rád tento kostel i proto, co všechno ve své historii „vytrpěl“.Jak známo, nechala ho postavit velkovévodkyně Marie Františka Toskánská na sklonku 17. století, majitelka panství Zákupy, do kterého tehdy Mařenice spadaly a pověřila stavbou známého litoměřického barokního stavitele a architekta Octavia Broggia. Tento umělec byl u nás v Severních Čechách značně rozmáchnut, kromě Litoměřic pracoval i v Zákupech, Doksanech, Ústí nad Labem, Bohosudově a jinde. Jak známo, investorka paní velkovévodkyně nebyla spokojená s tím, že věž kostela v Mařenicích není zdaleka viditelná, rozhodla se tedy zamýšlené poutní místo přemístit do Police u Žandova. Opravdová pohroma přišla ale po roce 1945. V důsledku výměny obyvatelstva a dalších, výše zmíněných důvodů , kostel chátral, poslední mše tu údajně byla v roce 1961. Dovolím si osobní vzpomínku. Začátkem 80. let jsem přišel na Odbor památkové péče, tehdy v Jablonném, „orodovat“ za kostel v Mařenicích. Přítomní památkáři jen krčili rameny, navíc mě zřejmě považovali za provokatéra, který se odvažuje strkat nos do záležitosti, která už je tak jako tak rozhodnuta. Sdělili mi, že „ta ruina dříve nebo později stejně padne.“ Že šlo v té době skutečně o ruinu, se nedalo diskutovat, překvapil mne jen jejich absolutní nezájem.Dobře své pocity z opuštěného a vydrancovaného kostela vyjádřil katolický spisovatel Jaroslav Durych, který v Mařenicích po válce též pobýval, ve své knize Boží duha: „I sešel jsem na silnici blízko osady, až jsem zahlédl místo, odkud zřetelně odbočovalo dlouhé schodiště, zastíněné dvěma řadami lip. A uzřel jsem hřbitov a všelicos zajímavého , ale tím jsem se nezdržoval. Jen nahoru ! Zdálo se mi, že padnu a umřu. Ale musil jsem jít a třebas se plazit k té zářící velkoleposti, která blaženě převyšovala hlavy komolých lip svou spanilou věží. Měla ještě věž druhou, ta však zůstala nedokončena a z jejího zarovnaného pahýlu rostl jeřáb. A bylo to místo vpravdě královské, přitahující všechny paprsky slunce i žárlivost hor, a celá ta stavba se vznášela v oslňující a nadzemské záři jako zjevení pootevřené brány nebeské…. Vzal jsem za kliku, nestaraje se o to, co bude dále. A tu, k mému překvapení a hrůze , ty dveře jen tak že se nevyvrátily dovnitř chrámu i se mnou. Sňal jsem čepici, pokřižoval se, zavřel za sebou dveře poklekl. Přivítala mě těžká zatuchlá tma a hledal jsem oltář, ale neviděl jsem nic, než strhané, houpající se a zčernalé pavučiny, které ozářil pruh jen nepřímo odraženého a matného světla. Věčná lampa tu nesvítila. Snad už vyhasla.

Pak ale přišel malý zázrak. Po revoluci se objevil odnikud pan Marcel Hrubý a doslova ze země vydupal „vzkříšení tohoto kostela Máří Magdalény a dodnes dalších kostelů asi na deseti místech Českolipska a Děčínska. O Marcelovi ale teď šířeji mluvit nechci, on to beztak nemá rád. Jen řeknu na závěr, že kostel v Mařenicích snad i dále čeká optimistická budoucnost. Na základě schváleného grantu by měly být opraveny nedobře udělané krovy, udělána břidlicová střecha, a znovu natřena i fasáda. Bůh žehnej !

3.8.2011

V letošním červenci, v době mihotavých veder, teď tak vzdálených po zlé srpnové povodni, proběhla severočeskými médii zpráva o úbytku návštěvníků v našich příhraničních koupalištích . Jakýsi chalupář odněkud z Kněžic se tisku svěřil, že i když má za humny koupaliště v Heřmanicích a Jablonném, dává přednost bazénu v Jonsdorfu s křišťálově čistou vodou. Redaktor onoho listu z toho vyvodil závěr, že koupání v německém bazénu je o sto procent lepší, než cákání v našem přírodním plivátku. To je ovšem věc názoru.



Již léta se jezdím koupat do tzv. Kunratických rybníků / ano, jde o rybníky mezi Mařeničkami a Kunraticemi, kde hrozba jejich protržení při srpnové povodni vedla k evakuaci části obyvatel Kunratic/. Jde o uměle vybudované nádrže někdy v 70.letech dvacátého století, prý jako náhrada za zdevastovanou krajinu po těžbě uranu u ne příliš vzdáleného Hamru na Jezeře. V levém z nich / při pohledu od silničky/ se pravidelně koupám spolu s desítkami dalších lidí. Po příchodu na louku u rybníka je nutné si v neposekané trávě „vyválet" příslušné místo na ležení a trochu složitou cestou opatrně vstoupit do vody, ale když překonám bahýnko na okraji, ponořím se do vod rybníka a uplavu pár temp do středu vodní plochy, cítím se jako v ráji. Přede mnou se vypíná Jezevčí vrch, zvaný též Limberk, na jehož vrcholu lze v květnu spatřit chráněnou Měsíčnici vytrvalou, pak se ve vodě otočím směrem k severu, kde ční k obzoru majestátní Luž. Vedle mne si plave užovka,/ resp. plavala , už dva roky jsem zde bohužel žádnou nezahlédl/, nade mnou krouží na nebi vlaštovky., sem tam sebou plácne o hladinu z vody vyskočivší ryba, kolem hlavy přeletí vážka…..voda voní rybníkem, tedy rákosím z puškvorce, rybami atd. Se mnou ve vodě daleko od břehu je sotva několik dalších lidí, tak v pět odpoledne čeřím klidnou vodní hladinu prakticky sám. Krása.



Vždy si v tuto chvíli vzpomenu na píseň Semaforu z 60. let, zpívanou Waldemarem Matuškou, „Plavu si, ani nevím jak, vždyť nemám prsa, nemám znak, mám jen hlavu plnou ideálů. A mám rád vodu zelenou a pletu si ji s ozvěnou, narážejí obě na stejnou skálu." Nevím, na co narážejí ti příznivci swimming-poolů v oněch Jonsdorfech a Olbersdorfech , ale nejspíš na hlavy, nohy a ramena jiných spoluplavajících, pravda zřejmě v dokonale čisté / a chlorované/ vodě. My, co zůstávame na našich koupalištích v Lužických horách tedy až tak nevzhlížíme k otevření hraničního přechodu v Krompachu, abychom se mohli vrhnout do víru německých vodních radovánek.



Ať žije příští léto 2011.

30.srpna 2010

Vše už bylo nafoceno, vše už bylo řečeno. Tedy o srpnových povodních na Liberecku, Českolipsku a Děčínsku. Česká televize vyzývala lidi, aby jí posílali fotky a videa z povodňových oblastí. Tím vlastně podporovala povodňovou turistiku. Protože komu upadl kus baráku nebo uplavala zahrada, má těžko chuť na filmování běsnících živlů. Právě tak ti, kteří tak špatně nedopadli, ale ohánějí se v interiéru s kbelíkem a hadrem. Těžko v Chrastavě nebo Heřmanicích u Frýdlantu přemýšleli místní o vhodné kompozici snímku nebo nejlepším záběru.. Ještě tak leda kvůli pojišťovně. Navíc jim určitě odešel počítač, pokud vůbec nějaký měli . Na druhé straně máme vše ale dobře zdokumentováno. 4765 fotek až dodneška zřejmě převážně od povodňových turistů.

Jak se zkrátka říká, všechno špatné je pro něco dobré nebo také co Tě nezabije tak to Tě posílí. My, co jsme byli „jenom" vyplaveni, jsme si poprvé ověřili , kde má naše chalupa slabá místa, kudy se nám dovnitř hrne voda, jak je důležité mít někde v garáži pár pytlů s pískem a hlavně jsme konečně zjistili, co vlastně znamená ta lidská solidarita. Někteří sousedé, které vídáme maximálně v mezerách za živým plotem našich zahrad nebo se s nimi letmo pozdravíme, se najednou zhmotnili do lidí z masa a kostí, kteří vedle nás a sami od sebe plnili v největším lijáku pytle s pískem také pro naší chalupu , pomáhali nosit náš nábytek a my jejich do patra, starali se o starou sousedku. Místní hasiči, které známe z „civilního" života jako zedníky, pokrývače, montéry a s kterými se vídáme tak maximálně ve chvíli, kdy od nich jako od řemeslníků něco potřebujeme, zastavovali u každého domu, s každým promluvili a každému pomohli. A v rodině se zase utužila soudržnost při vyhánění vody z domů ve funkci „ručních" čerpadel. Pak, že jsou povodně jenom tragédií a neštěstím.

Někde na internetu jsem četl, že jsou pouze dvě řešení, jak se chovat k povodním. S povodněmi se totiž, nedá bojovat, jak se často píše. Buď se lidé od vody odstěhují nebo s povodněmi zkrátka musí počítat. A že bude „ stoletá" voda třeba dvakrát do roka, je dnes velice pravděpodobné.
10.srpna 2010

Jaro budiž pochváleno ! To říkáme i my, kteří máme rádi zimu s jejími přívaly sněhu, který nám sahá až po okna chalup a po kterém to tak pěkně na běžkách klouže Lužickými horami. Už od března hledáme mezi sněhem první sněženky, různobarevné krokusy , někde i bledule, později nás překvapí květy narcisů na místě zahrady, kde je nikdo nezasadil a kam jejich cibule přenesli pilní hryzci. Jak jaro postupuje, setkáváme se s modřenci, tulipány, řebčíky a dalšími a dalšími květinami. Lze se i vydat v druhé polovině května za krásnou , přísně chráněnou, drobnou květinkou Měsíčnicí vytrvalou. Pro mě ovšem nejúchvatnější, co se týká jarní flóry, je pohled na jasně žlutá pole Smetánky lékařské, naší dobré známé, pampelišky. Od obzoru k obzoru se táhnoucí, v jarním slunci zářící koberec těchto květin, orámovaný na obzoru siluetou Klíče, Hvozdu, Jedlové nebo Luže je to, na co se vždy těším celý rok.

Fantastický výhled na půlku Lužických hor s kulisou oslnivých pampelišek byl nad Jablonným v Podještědí, na rovince u České Vsi. Krásný výhled na všechny památky Jablonného zůstal, vidíme zde jako na dlani i opravený zámek Nový Falkenburk, který je z jiných míst naším očím skryt, rozhlednu z bývalé věže kostela a samozřejmě i baziliku svatého Vavřince a svaté Zdislavy. Uchvátí nás také celé panorama Lužických hor se Sokolem a Hvozdem na severu, s Jezevčím vrchem, Luží a Klíčem dále k západu. Jen ty koberce pampelišek vzaly částečně za své, protože majitel pozemků se zřejmě rozhodl svou půdu využít a louky dříve poseté pampeliškami zoral. Pokud bych mohl změnit kouzelným proutkem jedno místo v Lužických horách, bylo by to právě toto návrší nad Jablonným. Na pravé straně u silnice trčí k nebi torza budov bývalých Zákupských státních statků, která jsou snad bůhví, ještě částečně využívána. I přes tyto zbytky září na východě špička Ještědu s Hubáčkovou stavbou. Nebylo by krásnějšího místa pro odpočinek a pohledy na Lužické hory.
Léto budiž pochváleno. Pampeliškové období po kratičké době zhruba 14 dnů končí. Louky se změnily, jsou teď posety chmýřím, tvořícím bílé peřiny, jaro se pomalu překuluje do léta… 26.5.2010

"Na silnici do Prášil" se zpívá v jedné lidové písni. My ale nejsme na cestě do Prášil, ale na silnici I. třídy mezi Mimoní a Jablonným v Podještědí na cestě do Lužických hor. Tato silnice, spíše by se hodil název tankodrom, byla v úseku mezi Postřelnou a Jablonným loni opravena a pokryta novým asfaltem: Úsek mezi odbočkou do Stráže pod Ralskem a Postřelnou zůstává ale v katastofálním stavu. Auta zde kličkují mezi obrovskými výtluky, řidiči nemají čas aní zahlédnout po pravé straně majestátní Ještěd či nalevo stále ještě existující, bájemi opředený Tlustec. Tento tristní stav silnice je bohužel trvalý. Jezdím silnicí mezi oběma městy více než třicet let a její stav v celé délce nebyl nikdy dobrý.
Hned po revoluci 1989 jsme se vydali do Bavorska, okouknout do té doby nedostupný Západ. Ke každé stodole tam už tehdy vedla perfektní asfaltka bez jediného výtluku. Tenkrát jsme si říkali, že za dvacet let to jistě bude s našimi silnicemi stejné jako v Německu. Města jsou u nás teď už jakž, takž opravena, podstávkové chalupy v Lužičkách nás svým pěkným vzhledem také většinou nezklamou, ale ty silnice.... Najde se snad nějaký cestář jako na té silnici, do našich severočeských Prášil ?
31.3.2010