Jiří Rosol: jiri.rosol@volny.cz
Hvozd, Klíč, Luž

Toulky českým severem

Klanění

Klanění

tří králů podmalba na skle
Restaurátoři

Restaurátoři

v krompašském kostele nejprve opravují strop s freskami čtyř evangelistů
Vrchol Luže

Vrchol Luže

kde má být na saské straně příští rok postavena nová rozhledna
Rammenau

Rammenau

"svatební" zámeček nedaleko od Kamenze.
Radnice Kamenec

Radnice Kamenec

poslední, mnou spatřené město Lužického šestiměstí
Pašije

Pašije

Česká Lípa Velký pátek 2017
Mimoň

Mimoň

Getsemanská zahrada
Hotel Ještěd

Hotel Ještěd

Známe "houpačky" z původního vybavení v roce 1973
Rodný dům

Rodný dům

malíře Führicha v Chrastavě
Jarní Peklo

Jarní Peklo

u České Lípy
Dnešní Lipová

Dnešní Lipová

ulice, dříve Nová v České Kamenicí, pěkný pohled ze začátku 20. stol
Druhá strana

Druhá strana

pohlednice je však neméně zajímavá, je totiž adresována "Palackému" Českolipska Amandu Paudlerovi
Sv.Zdislava

Sv.Zdislava

v kostele Jana Křtitele v obci Zdislava.
Jan Nepomucký

Jan Nepomucký

svrháván z Karlova mostu zřejmě králem Václavem IV. Svídnická katedrála
Svídnice

Svídnice

Hrázděný luteránský kostel, podobnou perlu architektury najdete i v blízkém Jaworu
Memento mori

Memento mori

obnovené skvostné epitafy v lapidáriu - Jelení Hora
Pančice-Lužice

Pančice-Lužice

ženský cisterciácký klášter Marienstern, od středověku těsně spojený s Čechami.
Ralbice-Lužice

Ralbice-Lužice

kostel a hroby Lužických Srbů
 Chrastava

Chrastava

Termální lázně, přijďte pobejt, je to tu fajn.
Vrch Ralsko

Vrch Ralsko

696 m.n.m. v mlžném oparu
Červánky

Červánky

nad Krompachem
Hrobka

Hrobka

sv. Zdislavy v Jablonném
Tamtéž

Tamtéž

Hrobka Františka Antonína Berky z Dubé, stavitele chrámu
Nový Falkenburk

Nový Falkenburk

zámeček normálně nepřístupný veřejnosti
Vila

Vila

Josefa Elstnera v Jablonném v Podještědí opravena !!!

Dle mého názoru

O  Polsku a speciálně polském Dolním Slezsku.
 
Moje dospělé dcery mně a manželce dávají k různým výročím v poslední době jako dárky jenom vouchery na nějakou bohulibou akci například do divadla, či do restaurace. Nedávno přišla naše starší dcera s voucherem cestovatelským. Koupila nám totiž dvoudenní pobyt v Krakově. Vždycky jsem toto bývalé polské hlavní město chtěl vidět.  Bohatá historie, vazby na české království a na rozdíl od smutného osudu Varšavy za druhé světové války i zachovalost původní historické zástavby, to všechno nás do tohoto města v Malopolsku lákalo. Moje představa, kde vlastně Krakov v Polsku leží, byla značně mlhavá. Věděl jsem, že není příliš vzdálen od českých hranic.  Představoval jsem si, že leží tak někde nad Hradcem Králové. Že je ale až jižním směrem až  Slovensko, jsem netušil. Z Krompachu je to skoro 500 km a to mě překvapilo. Když už máme jet takovou dálku na víkendový pobyt, proč si cestou neprohlédnout i území polské Horní Lužice a Dolního Slezska. Nakonec tedy z víkendového pobytu v Krakově vznikl týdenní poznávací výlet po polském jihozápadě. Rozhodně nelituji.
Jako „dojezdové“ body jsem si zvolil Jelení Horu, Vratislav, Čenstochovou a Krakov. Projížděl jsem tedy z poloviny územím, které do konce druhé světové války patřilo k Prusku, respektive Německé říši. Po druhé světové válce mocnosti Polsko zdvihli a posadili dál na západ. Polsko tak přišlo na východě o území kolem Lvova a jak známo, lvovští tramvajáci se hromadně přesunuli do Vratislavi. Co jsem do té doby o Polsku slyšel?  Špatné silnice, neopravená města. Připravoval jsem se tedy na nejhorší. Byl jsem ale velice mile překvapen. Po průjezdu „panelákového“ jizerskohorského českého Nového města pod Smrkem jsme vjeli do módních lázní Swieradow zdroj / dříve Bad Flinsberg/  a pak do Sklarské Poreby a konečně i do  známého krkonošského střediska Karpacz. Musím dodat, že po dobrých silnicích a s parkováním zde nebyly problémy jako by chtěli náhodné turisty spíše vítat než odhánět. Zaměřím se v mém popisu pouze na bývalé pruské území. Již dříve jsem navštívil město Boleslawiec / Bunzlau/, známé svou pěknou modrou keramikou a také pěkným centrem. Musíme se uvědomit, že Hitler města v Lužici a ve Slezsku vyhlásil na konci války při ústupu wehrmachtu jako pevnosti, takže sovětské armádě nezbývalo nic jiného než některá města rozbít dělostřelectvem téměř na cimprcampr. Někde ovšem i po bojích historické centrum zůstalo celé zachováno a přišlo vniveč až při bujarých oslavách vítězství jako například v Lehnici.
Co bych tedy ze svého pobytu v Dolním Slezsku doporučil ? Centrem je samozřejmě Vratislav/Wroclaw, založená údajně českým přemyslovským knížetem Vratislavem I. Toto pěkné město s historickým centrem by vyžadovalo samostatnou kapitolu. Zaměřím se ale spíše na menší místa.  Kromě již výše jmenovaného malebné městečko Jelení Hora / dříve Hirschberg/. S pěkným náměstím, jeho četnými nejen opravenými, ale i vzorně opečovávanými kostely / jako ostatně všude, kde jsem v Polsku byl/, nejvíce mě zaujal kostel Povýšení sv. Kříže, kolem kterého se rozkládá opravené lapidárium nádherných plastických náhrobků nejen z Jelenní  Hory, ale i z okolí. Jak zchátrale toto místo vypadalo ještě před pár lety je možno vidět na přilehlých panelech. Hodně památek zde ve Slezsku bylo opraveno péči polsko-německého fondu. Blízko města Walbrzych / ano tam, kde se nyní hledá nacistický vlak, naplněný poklady/ zámek Ksiaž, který působí majestátně už zdálky. Dovnitř jsme se bohužel nepropracovali pro množství návštěvníků, necháme si na třetí návštěvu tohoto území. Na doporučení jsme pro nás objevili dva pravé poklady architektury a i duchovního života. Dva hrázděné luterské kostely v Jaworu a ve Svídnici. Ano v té Svídnici,  odkud pocházela Anna Svídnická, třetí žena Karla IV, matka Václava IV. Po vestfálském míru v 17.století bylo Habsburky povoleno postavit několik luterských kostelů, ovšem pouze dřevěných a za hradbami. Jak známo toto území patřilo až do prusko-rakouských válek k českému království. České stopy jsou zde viditelné, jako například sochy Jana Nepomuckého nebo na katedrále ve Svídnici socha sv. Václava. Třetí takovýto protestantský kostel, vzniklý po třicetileté válce, byl v Hlohově, ten ale nepřežil konec druhé světové války.
Na závěr mého povídání  jsem  zvolil cisterciácký klášter v Křešově/Grüssau/.Celkový dojem z tohoto areálu je ohromující. Těžko popisovat tuto barokní perlu. Nutno přijet a vidět. Výhodou je, že si zde můžete zapůjčit sluchátka s českým výkladem, který Vás vede celým areálem. I zde nalezneme českou stopu. Oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie je od českého malíře Petra Brandla a sochy na průčelí od Brokoffů. Nemohu než doporučit. Na „dohoz kamenem“ od českých hranic. A celkový dojem z polského příhraničí ? Veskrze pozitivní, zajímavá historie, pečlivě opravené památky, příjemní lidé.
 
25.8.2016
 
O lásce k „drsnému“ Severu.

Dnes jsem byl v Praze na vyšetření u známé lékařky. Nebudu uvádět ani její jméno, ani obor ve kterém praktikuje. Brzy čtenář pochopí proč. Paní doktorka je velice příjemná a šikovná, takže její čekárna je stále plná pacientů. Připomíná mi to dedukční metodu Sherlocka Holmese, který poznal, že předchůdce jeho přítele Dr. Watsona nebyl ve své lékařské praxi příliš úspěšný, protože schody vedoucí k jeho ordinaci byly méně ošlapané než schody před ordinací jeho konkurenta v téže budově, ale s jiným vchodem. Také paní doktorka má hned ve vedlejší ordinaci takového méně úspěšného konkurenta.
Tak s touto příjemnou paní doktorkou při vyšetření a čekání na výsledky z laboratoře jsme si povídali a mimo jiné jsem jí sdělil, že o víkendu jedu na chalupu. Na její dotaz, kde chalupu mám, jsem jmenoval Lužické hory. Lékařka udělala odmítavé gesto a sdělila, že kdysi pracovala několik let v jednom zdejším městě . /Ani název tohoto města nebudu uvádět/. Měla zde hrozného primáře a vůbec, byly zde samé prostitutky a podobné existence. Snažil jsem „své“ území bránit. Že je zde krásná příroda a vůbec, že je zde spoustu krásných památek a že zdejší města jdou nahoru i co se jejich zanedbaného vzhledu týče. A že i zde roste generace, z níž někteří její členové mají k tomuto území vřelý vztah a všude ho propagují. Paní doktorka jen mávla rukou, je ráda, že odtamtud utekla a od té doby tam nebyla. Ještě jsem stačil uvést chabý argument, že i tzv. Divoký západ v Americe se postupně v několika generacích změnil v poklidné a spořádané území. Ale to už jsem byl paní doktorkou na základě výsledků z laborky prohlášen za simulanta / ne samozřejmě doslova/ a vyhozen na chodbu se známým hlaholením : „další“.
Na cestě domů/byl jsem samozřejmě rád, že mi nic vážného není/, jsem přemýšlel o tom, co jsem právě vyslechl. Ano, je velice snadné mít rád například Jižní Čechy, s jejich nepřerušenou kontinuitou bez výměny obyvatelstva a zpřetrhání tradic. O to více si ale musíme u nás na severu vážit lidí, kteří dělají všechno pro to, aby se zpřetrhané vazby zase navázaly a aby tak jako na „Divokém západě“, už nebylo místo pro desperáty a pistolníky. Ten proces bude jistě ještě dlouhý, ale věřím, že se nakonec podaří. Takže mějme rádi náš drsný sever, stejně jako se král Karel IV. s Buškem z Velhartic nakonec „vpili“ do českého vína a do české povahy ve známé básni Jana Nerudy. Bylo by přece až příliš jednoduché a snadné mít rád jen víno, o které se vinař skoro nemusí starat.

V Praze, dne 4.5.2016
O česko-německých a německo-českých názvech. 6.4.2013
Jedu si to silnicí mezi Novým Borem a Libercem , čili silnicí č. 13 nebo E 442 a u Jablonného zelená cedule se směrovkou doleva na hraniční přechod Petrovice - Lückendorf a dále do Zittau. Po názvu Žitava ani památky. Když po zhruba 13 km dorazím do města Žitavy a objíždím jednosměrný městský okruh, směrovku k přechodu Lückendorf – Petrovice nikde na ukazatelích nenajdu. Zato na nás už zdálky zívá cedule s velkými písmeny REICHENBERG a v závorce písmeny menšími Liberec CR. Tak se mi poprvé stalo, že místo abych dorazil zpátky do skororodného Krompachu, vyjel jsem na našem území až někde v Chrastavě. Teprve příště jsme si povšiml, že z okruhu musím vyjet na náměstí Přemysla Otakara II, který Žitavu jako město založil a kolem nejstaršího kostela ve městě sv. Jakuba dojet k další ceduli Zittauer Gebirge a tak se dočkat kýženého směru. Proti názvu Reichenberg na německém území nemám a ani nemůžu mít jakoukoli výhradu. Tato původně malá osada na panství hradu Frýdlant opravdu vznikla pod tímto názvem a teprve někdy v 19. století si ho našinec počeštil, prý tímto etymologickým vývojem : Reichenberg – Ríchberk, Líberk, Liberec. Takže Němci se pouze drží zavedeného jména, které po staletí používali. Ne tak se chová česká strana. Jak se dobře ví na obou stranách hranice, Žitava jako osada vznikla při slovanském osídlení a ve 13. století byla již zmíněným Otakarem povýšena na město. Že je Žitava od žita snad nikdo nepochybuje. Toto české, potažmo slovanské jméno bylo také v celé historii používáno, najmě i proto, protože celá Horní Lužice patřila až do roku 1635 jako nedílná součást k českému království. Nechci být tedy hnidopich, ale česká strana by měla postupovat stejným způsobem jako saská nebo bavorská. Pokud má německé město léta užívaný český ekvivalent, měl by být uveden v Česku i na směrových ukazatelích tím způsobem jako mají Němci, pouze v opačném gardu. Tedy velké Žitava a v závorce menší Zittau. Bavoráci si s tím na E50 cestou na přechod ve Waidhausu/Rozvadově rozhodně hlavu nelámou. Někdy je tam jen Pilsen CR a snad jen na jednom místě jsem zaznamenal české Plzen.

Takže užívejme dále jména Žitava /Zittau/, Budyšín/Bautzen/, Zhořelec/Görlitz/, Kamenec/Kamenz/, Drážďany/Dresden/, Míšeň/Meissen, Mnichov/München/, Norimberk/Nürnberg/, Řezno/ Regensburg/, Trevír / Trier/ atd. Poslouchal jsem jednou jakési rádio a tam nějaký redaktor říkal, že se právě vrátil z Münchenu. Nevím, jestli byl takový hlupák nebo chtěl být originální, každopádně to rvalo uši a určitě nejen mně.

Takže pokoj všem, ale postupovat podle hesla „ já pán ty pán“ není vůbec na škodu.

A ještě jednu poznámku. Některým Čechům, z nějakého mně neznámého důvodu neleze do úst název Česko. Říkají například : „ u nás v Čechách, v Holomóci“. Což je samozřejmě naprostý nesmysl. Desetiletí se užíval název Česko ve slově Československo a nikomu to nevadilo. Němci pro Česko zavedli název Tschechien, občas někteří ať už z neznalosti nebo starého zvyku používají pejorativní název Tschechei, snad z dob Hitlera, což se dá přeložit něco jako Čechounsko. Někteří našinci to opět z neznalosti nebo vlastní hlouposti opakují. Pokud se setkám s takovým Němcem, který tento výraz použije, odpovím mu ve stylu : „ne, u nás v Česku“ /Tschechien/ s důrazem na Tschechien. Většinou to ihned pochopí a pejorativní výraz už nepoužije.

O kostele v Mařenicích

Kostel v Mařenicích mám rád. Zaprvé tam vedou každý týden mé kroky k bohoslužbě v sobotu odpoledne v 5 hodin , kde se setkávám se spolufarníky a páterem Horniakem nebo Marcelem Hrubým jako celebranty této mše. Před a po mši probereme v našem malém společenství vše, co se týká nás, našich rodin a našeho kostela, zkrátka všechno to, co bylo mezi sousedy v každé vesnici donedávna běžné. Po celotýdenním lopocení se sešli všichni v kostele a i když neměli nějakého souseda, či sousedku právě v lásce, museli se s ní před kostelem alespoň kývnutím hlavy pozdravit. A i když třeba právě farářovo kázání nejpozorněji neposlouchali, za tu hodinu, co mše svatá trvá, se zklidnili, ztišili a možná, že při zpovědi i vyřešili nějaký problém, který je tížil. Ty doby jsou pro většinu lidí, alespoň v Severních Čechách , bohužel pryč. Překotná doba, horlivé komunistické odnáboženšťování, udělali bohužel své. Na druhé straně jsem ale rád, že se v kostele scházíme právě ti, kteří sem chodí z přesvědčení a nikoli z nějakého hmotného prospěchu. Nedovedu si představit, že by se v první lavici přetlačovali pan starosta s prvním rádním o místa nebo se ženy hodnostářů navzájem trumfovali v okázalých róbách. Na našich sobotně odpoledních setkáních panuje pohoda a snad to můžu tak nazvat i křesťanská sounáležitost.

Zadruhé mám rád tento kostel i proto, co všechno ve své historii „vytrpěl“.Jak známo, nechala ho postavit velkovévodkyně Marie Františka Toskánská na sklonku 17. století, majitelka panství Zákupy, do kterého tehdy Mařenice spadaly a pověřila stavbou známého litoměřického barokního stavitele a architekta Octavia Broggia. Tento umělec byl u nás v Severních Čechách značně rozmáchnut, kromě Litoměřic pracoval i v Zákupech, Doksanech, Ústí nad Labem, Bohosudově a jinde. Jak známo, investorka paní velkovévodkyně nebyla spokojená s tím, že věž kostela v Mařenicích není zdaleka viditelná, rozhodla se tedy zamýšlené poutní místo přemístit do Police u Žandova. Opravdová pohroma přišla ale po roce 1945. V důsledku výměny obyvatelstva a dalších, výše zmíněných důvodů , kostel chátral, poslední mše tu údajně byla v roce 1961. Dovolím si osobní vzpomínku. Začátkem 80. let jsem přišel na Odbor památkové péče, tehdy v Jablonném, „orodovat“ za kostel v Mařenicích. Přítomní památkáři jen krčili rameny, navíc mě zřejmě považovali za provokatéra, který se odvažuje strkat nos do záležitosti, která už je tak jako tak rozhodnuta. Sdělili mi, že „ta ruina dříve nebo později stejně padne.“ Že šlo v té době skutečně o ruinu, se nedalo diskutovat, překvapil mne jen jejich absolutní nezájem.Dobře své pocity z opuštěného a vydrancovaného kostela vyjádřil katolický spisovatel Jaroslav Durych, který v Mařenicích po válce též pobýval, ve své knize Boží duha: „I sešel jsem na silnici blízko osady, až jsem zahlédl místo, odkud zřetelně odbočovalo dlouhé schodiště, zastíněné dvěma řadami lip. A uzřel jsem hřbitov a všelicos zajímavého , ale tím jsem se nezdržoval. Jen nahoru ! Zdálo se mi, že padnu a umřu. Ale musil jsem jít a třebas se plazit k té zářící velkoleposti, která blaženě převyšovala hlavy komolých lip svou spanilou věží. Měla ještě věž druhou, ta však zůstala nedokončena a z jejího zarovnaného pahýlu rostl jeřáb. A bylo to místo vpravdě královské, přitahující všechny paprsky slunce i žárlivost hor, a celá ta stavba se vznášela v oslňující a nadzemské záři jako zjevení pootevřené brány nebeské…. Vzal jsem za kliku, nestaraje se o to, co bude dále. A tu, k mému překvapení a hrůze , ty dveře jen tak že se nevyvrátily dovnitř chrámu i se mnou. Sňal jsem čepici, pokřižoval se, zavřel za sebou dveře poklekl. Přivítala mě těžká zatuchlá tma a hledal jsem oltář, ale neviděl jsem nic, než strhané, houpající se a zčernalé pavučiny, které ozářil pruh jen nepřímo odraženého a matného světla. Věčná lampa tu nesvítila. Snad už vyhasla.

Pak ale přišel malý zázrak. Po revoluci se objevil odnikud pan Marcel Hrubý a doslova ze země vydupal „vzkříšení tohoto kostela Máří Magdalény a dodnes dalších kostelů asi na deseti místech Českolipska a Děčínska. O Marcelovi ale teď šířeji mluvit nechci, on to beztak nemá rád. Jen řeknu na závěr, že kostel v Mařenicích snad i dále čeká optimistická budoucnost. Na základě schváleného grantu by měly být opraveny nedobře udělané krovy, udělána břidlicová střecha, a znovu natřena i fasáda. Bůh žehnej !

3.8.2011

O letním koupání

V letošním červenci, v době mihotavých veder, teď tak vzdálených po zlé srpnové povodni, proběhla severočeskými médii zpráva o úbytku návštěvníků v našich příhraničních koupalištích . Jakýsi chalupář odněkud z Kněžic se tisku svěřil, že i když má za humny koupaliště v Heřmanicích a Jablonném, dává přednost bazénu v Jonsdorfu s křišťálově čistou vodou. Redaktor onoho listu z toho vyvodil závěr, že koupání v německém bazénu je o sto procent lepší, než cákání v našem přírodním plivátku. To je ovšem věc názoru.



Již léta se jezdím koupat do tzv. Kunratických rybníků / ano, jde o rybníky mezi Mařeničkami a Kunraticemi, kde hrozba jejich protržení při srpnové povodni vedla k evakuaci části obyvatel Kunratic/. Jde o uměle vybudované nádrže někdy v 70.letech dvacátého století, prý jako náhrada za zdevastovanou krajinu po těžbě uranu u ne příliš vzdáleného Hamru na Jezeře. V levém z nich / při pohledu od silničky/ se pravidelně koupám spolu s desítkami dalších lidí. Po příchodu na louku u rybníka je nutné si v neposekané trávě „vyválet" příslušné místo na ležení a trochu složitou cestou opatrně vstoupit do vody, ale když překonám bahýnko na okraji, ponořím se do vod rybníka a uplavu pár temp do středu vodní plochy, cítím se jako v ráji. Přede mnou se vypíná Jezevčí vrch, zvaný též Limberk, na jehož vrcholu lze v květnu spatřit chráněnou Měsíčnici vytrvalou, pak se ve vodě otočím směrem k severu, kde ční k obzoru majestátní Luž. Vedle mne si plave užovka,/ resp. plavala , už dva roky jsem zde bohužel žádnou nezahlédl/, nade mnou krouží na nebi vlaštovky., sem tam sebou plácne o hladinu z vody vyskočivší ryba, kolem hlavy přeletí vážka…..voda voní rybníkem, tedy rákosím z puškvorce, rybami atd. Se mnou ve vodě daleko od břehu je sotva několik dalších lidí, tak v pět odpoledne čeřím klidnou vodní hladinu prakticky sám. Krása.



Vždy si v tuto chvíli vzpomenu na píseň Semaforu z 60. let, zpívanou Waldemarem Matuškou, „Plavu si, ani nevím jak, vždyť nemám prsa, nemám znak, mám jen hlavu plnou ideálů. A mám rád vodu zelenou a pletu si ji s ozvěnou, narážejí obě na stejnou skálu." Nevím, na co narážejí ti příznivci swimming-poolů v oněch Jonsdorfech a Olbersdorfech , ale nejspíš na hlavy, nohy a ramena jiných spoluplavajících, pravda zřejmě v dokonale čisté / a chlorované/ vodě. My, co zůstávame na našich koupalištích v Lužických horách tedy až tak nevzhlížíme k otevření hraničního přechodu v Krompachu, abychom se mohli vrhnout do víru německých vodních radovánek.



Ať žije příští léto 2011.

30.srpna 2010

Po-povodňové poznámky

Vše už bylo nafoceno, vše už bylo řečeno. Tedy o srpnových povodních na Liberecku, Českolipsku a Děčínsku. Česká televize vyzývala lidi, aby jí posílali fotky a videa z povodňových oblastí. Tím vlastně podporovala povodňovou turistiku. Protože komu upadl kus baráku nebo uplavala zahrada, má těžko chuť na filmování běsnících živlů. Právě tak ti, kteří tak špatně nedopadli, ale ohánějí se v interiéru s kbelíkem a hadrem. Těžko v Chrastavě nebo Heřmanicích u Frýdlantu přemýšleli místní o vhodné kompozici snímku nebo nejlepším záběru.. Ještě tak leda kvůli pojišťovně. Navíc jim určitě odešel počítač, pokud vůbec nějaký měli . Na druhé straně máme vše ale dobře zdokumentováno. 4765 fotek až dodneška zřejmě převážně od povodňových turistů.

Jak se zkrátka říká, všechno špatné je pro něco dobré nebo také co Tě nezabije tak to Tě posílí. My, co jsme byli „jenom" vyplaveni, jsme si poprvé ověřili , kde má naše chalupa slabá místa, kudy se nám dovnitř hrne voda, jak je důležité mít někde v garáži pár pytlů s pískem a hlavně jsme konečně zjistili, co vlastně znamená ta lidská solidarita. Někteří sousedé, které vídáme maximálně v mezerách za živým plotem našich zahrad nebo se s nimi letmo pozdravíme, se najednou zhmotnili do lidí z masa a kostí, kteří vedle nás a sami od sebe plnili v největším lijáku pytle s pískem také pro naší chalupu , pomáhali nosit náš nábytek a my jejich do patra, starali se o starou sousedku. Místní hasiči, které známe z „civilního" života jako zedníky, pokrývače, montéry a s kterými se vídáme tak maximálně ve chvíli, kdy od nich jako od řemeslníků něco potřebujeme, zastavovali u každého domu, s každým promluvili a každému pomohli. A v rodině se zase utužila soudržnost při vyhánění vody z domů ve funkci „ručních" čerpadel. Pak, že jsou povodně jenom tragédií a neštěstím.

Někde na internetu jsem četl, že jsou pouze dvě řešení, jak se chovat k povodním. S povodněmi se totiž, nedá bojovat, jak se často píše. Buď se lidé od vody odstěhují nebo s povodněmi zkrátka musí počítat. A že bude „ stoletá" voda třeba dvakrát do roka, je dnes velice pravděpodobné.
10.srpna 2010

Jaro budiž pochváleno aneb pampeliškové období

Jaro budiž pochváleno ! To říkáme i my, kteří máme rádi zimu s jejími přívaly sněhu, který nám sahá až po okna chalup a po kterém to tak pěkně na běžkách klouže Lužickými horami. Už od března hledáme mezi sněhem první sněženky, různobarevné krokusy , někde i bledule, později nás překvapí květy narcisů na místě zahrady, kde je nikdo nezasadil a kam jejich cibule přenesli pilní hryzci. Jak jaro postupuje, setkáváme se s modřenci, tulipány, řebčíky a dalšími a dalšími květinami. Lze se i vydat v druhé polovině května za krásnou , přísně chráněnou, drobnou květinkou Měsíčnicí vytrvalou. Pro mě ovšem nejúchvatnější, co se týká jarní flóry, je pohled na jasně žlutá pole Smetánky lékařské, naší dobré známé, pampelišky. Od obzoru k obzoru se táhnoucí, v jarním slunci zářící koberec těchto květin, orámovaný na obzoru siluetou Klíče, Hvozdu, Jedlové nebo Luže je to, na co se vždy těším celý rok.

Fantastický výhled na půlku Lužických hor s kulisou oslnivých pampelišek byl nad Jablonným v Podještědí, na rovince u České Vsi. Krásný výhled na všechny památky Jablonného zůstal, vidíme zde jako na dlani i opravený zámek Nový Falkenburk, který je z jiných míst naším očím skryt, rozhlednu z bývalé věže kostela a samozřejmě i baziliku svatého Vavřince a svaté Zdislavy. Uchvátí nás také celé panorama Lužických hor se Sokolem a Hvozdem na severu, s Jezevčím vrchem, Luží a Klíčem dále k západu. Jen ty koberce pampelišek vzaly částečně za své, protože majitel pozemků se zřejmě rozhodl svou půdu využít a louky dříve poseté pampeliškami zoral. Pokud bych mohl změnit kouzelným proutkem jedno místo v Lužických horách, bylo by to právě toto návrší nad Jablonným. Na pravé straně u silnice trčí k nebi torza budov bývalých Zákupských státních statků, která jsou snad bůhví, ještě částečně využívána. I přes tyto zbytky září na východě špička Ještědu s Hubáčkovou stavbou. Nebylo by krásnějšího místa pro odpočinek a pohledy na Lužické hory.
Léto budiž pochváleno. Pampeliškové období po kratičké době zhruba 14 dnů končí. Louky se změnily, jsou teď posety chmýřím, tvořícím bílé peřiny, jaro se pomalu překuluje do léta… 26.5.2010

Na silnici do Prášil....

"Na silnici do Prášil" se zpívá v jedné lidové písni. My ale nejsme na cestě do Prášil, ale na silnici I. třídy mezi Mimoní a Jablonným v Podještědí na cestě do Lužických hor. Tato silnice, spíše by se hodil název tankodrom, byla v úseku mezi Postřelnou a Jablonným loni opravena a pokryta novým asfaltem: Úsek mezi odbočkou do Stráže pod Ralskem a Postřelnou zůstává ale v katastofálním stavu. Auta zde kličkují mezi obrovskými výtluky, řidiči nemají čas aní zahlédnout po pravé straně majestátní Ještěd či nalevo stále ještě existující, bájemi opředený Tlustec. Tento tristní stav silnice je bohužel trvalý. Jezdím silnicí mezi oběma městy více než třicet let a její stav v celé délce nebyl nikdy dobrý.
Hned po revoluci 1989 jsme se vydali do Bavorska, okouknout do té doby nedostupný Západ. Ke každé stodole tam už tehdy vedla perfektní asfaltka bez jediného výtluku. Tenkrát jsme si říkali, že za dvacet let to jistě bude s našimi silnicemi stejné jako v Německu. Města jsou u nás teď už jakž, takž opravena, podstávkové chalupy v Lužičkách nás svým pěkným vzhledem také většinou nezklamou, ale ty silnice.... Najde se snad nějaký cestář jako na té silnici, do našich severočeských Prášil ?
31.3.2010
1
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one